cz | de Domů Místa Program Všechny události Blog O nás Partneři Vyhledávání

Blog

25. 04. 2024

Bernhard Setzwein: Svižná spolujízda s Kafkou

Detail přebalu románu Bernharda Setzweina „Kafkas Reise durch die Bucklige Welt“. © edition lichtung, Viechtach

Bernhard Setzwein je bavorský autor žijící nedaleko českých hranic. V nakladatelství edition lichtung mu nedávno vyšel román „Kafkova cesta Hrbolatým světem“ („Kafkas Reise durch die Bucklige Welt“). Kniha předkládá situaci, kdy Kafka v červnu 1924 vůbec nezemře a místo toho uteče hrobníkovi z lopaty, aby po válce mohl odejít do Merana a žít tam v anonymitě jako uvaděč v kině Apollo. V tomto textu autor popisuje, kde sebral chucpe na takový nápad, totiž popřít přírodní zákon, jako je smrt, a jaká práce stojí za knihou, která se nakonec rozvinula do zábavné road movie.

Skutečnost, že Franz Kafka měl 3. června 1924 zemřít tím nejubožejším způsobem, jsem vždycky považoval za nepřijatelný skandál. Obzvláště poté, co jsem si přečetl závěrečnou kapitolu jeho třísvazkového životopisu, v níž Reiner Stach Kafkovo umírání popisuje do nejmenšího detailu. Byla to nesmírně dojemná, takřka trýznivá četba. Po přečtení Stachova velkolepého počinu mi však zároveň bylo jasné, že další podobný pokus o Kafkův životopis je naprosto zbytečný. Když už, tak by se k tomu muselo přistupovat jinak, například si vypomoct poučkou Roberta Musila „existuje-li smysl pro skutečnost, musí také existovat smysl pro možnost“. A těžko byste hledali jiné médium, které by dokázalo využít smyslu pro možnost tak kreativně jako literatura. Má k tomu ty potřebné kouzelnické triky. To nejmocnější kouzlo zní: Napiš větu a to, co se v ní píše, se okamžitě stane skutečností. Nejproslulejším příkladem je souvětí „Když se Gregor Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.“

A tak jsem si řekl: Přesně takhle to udělám. A napsal jsem první větu: „Doktor, kterému už přece jen bylo sedmdesát osm let, si to v životě dokázal zařídit tak, aby mohl říct: Život je snadný.“ Tím byl Kafka přenesen přes útesy, o které se jeho život před sto lety roztříštil. A najednou se dalo vyprávět dál: Franzi Kafkovi se podaří přežít válku. V 50. letech si najde útočiště v idylickém Meranu – ve městě, ve kterém už dříve strávil tři měsíce v sanatoriu. Kafka, pro něhož byl svět filmu kdysi velkou vášní, se stane uvaděčem v kině Apollo.

Fasáda meranského kina Apollo v ulici Giacoma Matteottiho, která přímo navazuje na ulici Tobiase Brennera a ve které dodnes stojí „Vila Ottoburg“, v níž Kafka strávil tři měsíce na ozdravném pobytu. © Palais Mamming Museum

Jednoho vlahého letního večera mu osud doslova předhodí mladíka jménem Marek Hłasko. Je to zhruba pětadvacetiletý začínající spisovatel, přezdívaný „polský James Dean“, kterého komunisté krátce předtím vyhnali z vlasti za „zradu socialismu“. Marek a Franz nejdříve zavítají do espresso baru, potom si seženou fáro – konkrétně Fiat Ollearo – a vydají se s ním na neohroženou, surreálnou jízdu za dobrodružstvím, která je nezřídka zavede do říše snů.

První zastávkou je Štýrský Hradec. V „Ottoburgu“, tak si to žádá vyprávění, totiž jednou seděl u večeře (při níž se tehdy Kafka musel vypořádat s německým plukovníkem a jeho antisemitskými názory) také jeden manželský pár ze Štýrského Hradce. Ona byla Židovka, on majitel železářství. Manželé Kafkovi nabídli, aby je někdy přijel navštívit. Ten jejich pozvání využil až několik let po válce. Franz a Marek se vydávají na cestu do Štýrského Hradce, aby našli Facklerovi – tak se manželé jmenují. Musí přitom proniknout hluboko do útrob místního zámeckého vrchu, kam se starý Fackler stáhl i s celým svým železářstvím. Nesmíme totiž zapomenout, že se ocitáme v době, kdy se Rakousko stále ještě vydává za Hitlerovu „první oběť“ a kdy část obyvatelstva oslavuje, když štýrskohradecký soud osvobodí esesmana Franze Murera, tzv. „řezníka z Vilniusu“. Pro Facklerovi jsou to dostatečné důvody, aby se zašili v doslova kafkovském „doupěti“, které se nachází přímo pod symbolem Štýrského Hradce, mohutnou hodinovou věží.

Tomu všemu však předcházely mé důkladné rešerše. S Kafkou v kapse jsem se proto vydal na autentická místa svého takřka dokončeného románu. (Takhle to dělám často: Ve své fantazii popisuji skutečná místa a pak se na ně vydávám, abych si ověřil, zda i realita odpovídá mým představám. Pokud ne, musím ji požádat, aby se opravila. A jestliže tak neučiní, jsem samozřejmě nucen text znovu učesat a vyšperkovat.) V tomto případě jsme vstoupili do zámeckého vrchu, jehož štoly byly částečně vyhloubeny nuceně nasazenými dělníky, aby ochránily civilní obyvatelstvo při bombardování. Avšak těm, kteří tuto práci museli vykonat, byl přístup do úkrytu zamezen. Nuceně nasazení museli zůstat venku ve svých zajateckých táborech a sami se postarat o to, aby v bezpečí přečkali bombardování.

Zámeckým vrchem ve Štýrském Hradci vedou štoly a dutiny, které vyhloubili příslušníci wehrmachtu i lidé nasazení na nucené práce. Fotografie: © Bernhard Setzwein

Další zastávkou je osada Kaag nedaleko obce Edelsbach. V tuto chvíli už jsme skoro v kopcovité oblasti, které se říká „Bucklige Welt“ čili Hrbolatý svět. Zde sedlák Franz Gsellmann přes 20 let pracoval na své „Weltmaschine“, jakémsi „světostroji“.

Bernhard Setzwein před Weltmaschine ve štýrském Kaagu. © Fotografie: Sabine Böhlau

Více než 20 let dával sedlák Franz Gsellman dohromady svůj stroj, v němž je zabudováno mimo jiné spoustu motorů a světel, které se zde odráží ve skle zarámovaného obrazu. Často se stávalo, že Gsellmann své okolí uvrhl do tmy, protože zapnutí jeho Weltmaschine vyhodilo pojistky. © Fotografie: Bernhard Setzwein

Tenhle Gsellmann byl v porovnání s Hermannem Kafkou úplně „z jiného těsta“! Franze Kafku celý život sužoval patriarchální pragmatismus a chladný obchodnický kalkul jeho otce. Pro Franze Gsellmanna naopak existovalo jen jediné, a to odhodlání za každou cenu sestavit svůj stroj. Nic jiného, ani manželka, ani děti, statek či obživa rodiny ho nezajímalo. Daleko raději chodil

naslouchat krajině, jak tomu sám říkal, a objížděl se svým trakařem sousední vesnice a všude sbíral šrot a harampádí, z něhož vytvářel své umělecké dílo, které na první pohled nedávalo vůbec žádný smysl. Když se ho lidi ptali, proč to všechno dělá, odpovídal: K něčemu ten stroj bude přece jen dobrý. Jeho děti bezpochyby trpěly touto uměleckou umíněností svérázného otce. O čem by si Kafka s takovýmto člověkem mohl povídat? Na tuto otázku jsem se pokusil odpovědět ve svém příběhu. Psát znamená, tedy alespoň pro mě jakožto člověka, který nikdy nemá stanovený plán, nechat věcem volný průběh a vyzkoušet různé varianty, aniž bych předem věděl, kam mě psaní zavede.

A proto pak Kafku ještě posílám do téměř opuštěného zámku. Jedná se o zámek Krumbach v Hrbolatém světě nedaleko stejnojmenné obce. Kafka se zde setkává s postavami, které sám vytvořil pro svůj román „Zámek“. A ty mu chtějí položit nejeden nepříjemný dotaz.

Detail přebalu románu Bernharda Setzweina „Kafkas Reise durch die Bucklige Welt“, na němž je vidět zámek Krumbach. © edition lichtung, Viechtach

A tak je Franz rád, že se s Markem brzy zase vydají na cestu a pokračují ve spanilé jízdě, která je nakonec zavede ještě do Vídně (ani tam však jejich cesta nekončí). I to jsem totiž na svém vlastním putování s Franzem Kafkou musel podrobit smyslu možnosti: Jaké by to bylo, kdyby se ve Vídni roku 1960 připletl do cesty zrovna H. C. Artmannovi. Šli by do legendárního podniku Strohkoffer, ve kterém se v té době setkávala avantgarda mladé rakouské republiky. Cítil by se tu Franz mezi všemi těmi surrealisty, existencialisty a autory traktátů dobře? Kafku by ale asi nejvíc zaujala Artmannova „proklamace poetického aktu“: „existuje věta, již nelze napadnout, totiž že můžete být básníkem, aniž byste kdy napsal či vyslovil jediné slovo“. Zaujalo by ho to jako spisovatele a člověka, který se děsil pouze jediné věci: Ne že ztratí dech, lásku či cit, ale že ho život obere o psaní a tím o všechno, čím je a čím kdy může být.

Cenným zdrojem pro vídeňskou kapitolu v románu „Kafkas Reise durch die Bucklige Welt“ byla publikace Marie Fialik z nakladatelství Zsolnay Verlag, zde s fotografií mladého H. C. Artmanna. Takto asi mohl vypadat při setkání s Kafkou. © Fotografie: Bernhard Setzwein

Z němčiny přeložila Karolína Bukovská.

Citace z literárních děl: