Blog
Death is not the end je název písně Boba Dylana, kterou jsem dlouho znala jen jako coververzi v podání hudební skupiny Nick Cave and the Bad Seeds. Cave i Kafka byli součástí mého pobytu v postsocialistické Praze koncem devadesátých a na počátku nultých let – When you’re standing on the crossroads / That you cannot comprehend… Zatímco žijící hudebník Cave v pražském Veletržním paláci procítěně i znuděně ztvárňoval melancholii a splín tehdejší doby, mrtvý spisovatel Kafka už dávno ustrnul jako symbol temného a mystického turistického průmyslu. Jeho tvář hleděla z triček ve výlohách a ze stojanů s pohlednicemi: Podobně jako nesčetné figurky golema se i Kafka stal zavedeným obchodním artiklem v okolí Starého židovského hřbitova. Popkulturní kariéra Franze Kafky, respektive jeho autorské legendy, byla v porevoluční Praze jen další kapitolou z dějin jeho celosvětové slávy. Jak ale tento pozoruhodný druhý život vlastně začal?
Obr.: Novinový titulek „Franz Kafka gestorben“ („Zemřel Franz Kafka“) strana 1 / strana 3 Prager Tagblatt, 4. 6. 1924.
© Anno/Österreichische Nationalbibliothek
Kafkovo úmrtí 3. června 1924 rozhodně nezůstalo bez povšimnutí. Naopak. Už den po jeho smrti v Kierlingu u Vídně otiskl deník Prager Tagblatt na titulní straně zprávu Zemřel Franz Kafka. Dnes tento titulek v záhlaví pražského německy psaného deníku, který byl k dostání i mimo Československo, působí nenápadně. Zprávě tehdy však byla věnována velká pozornost, stejně jako ukázce ze staršího eseje Maxe Broda o Kafkovi otištěné na straně tři. Informaci o smrti relativně mladého spisovatele zveřejnilo 4. června ve večerním vydání či v následujících dnech hned několik středoevropských deníků a týdeníků – od komunistického Rudého práva přes liberální vídeňské noviny Neue Freie Presse, Pester Lloyd až po Frankfurter Zeitung. Kafka byl v těchto článcích prohlašován buďto za zneuznaného spisovatele, či proslulého autora „Pražského kruhu“. Dominantní obraz zneuznaného spisovatele na dlouhou dobu sytily falešné informace, šířené například ve Vossische Zeitung. Podle tohoto berlínského deníku strávil Kafka poslední roky života v osamocení v krušnohorské vesnici. Mladý, opuštěný a chudý – to představovalo solidní základ pro vytvoření úspěšné legendy, jak o několik měsíců později v souvislosti s Kafkou konstatoval Joseph Roth. When you’re sad and when you’re lonely / And you haven’t got a friend…
Některé noviny se neomezily na pouhou zprávu o úmrtí a vydaly hned i nekrolog, jako české Národní listy, jež otiskly působivě napsaný nekrolog překladatelky a Kafkovy bývalé přítelkyně Mileny Jesenské, která jeho dílu přikládala světový význam. Nekrolog Mileny Jesenské měl po desítkách let později začít žít vlastním životem. Kafkovy nekrology vycházely především v židovských novinách a časopisech. Redaktor pražského židovského týdeníku Selbstwehr Felix Weltsch věnoval vzpomínce na zesnulého přítele již během prvního týdne po jeho smrti celou stránku, která obsahovala nekrolog, Brodův známý esej a také Kafkovy povídky. Tento obsah rychle převzala další středoevropská, sionisticky orientovaná média, od berlínského časopisu Jüdische Rundschau až po curyšskou Jüdische Pressezentrale či maďarsky psaný deník Új Kelet ze sedmihradské Kluže (Cluj, Klausenburg, Kolozsvár).
Obr.: Oznámení z deníku Berliner Tageblatt, ranní vydání, 18. 11. 1924, 16.
© ZEFYS, Staatsbibliothek zu Berlin
Památka Franze Kafky, který byl za života znám jen v literárních kruzích, byla kromě nekrologů, těch pomíjívých papírových pomníků, uctěna také prostřednictvím několika pietních akcí. Zatímco Kafkovi pražští přátelé uspořádali smuteční hostinu na Malé scéně Nového německého divadla, Ludwig Hardt, berlínský recitátor pocházející ze severního Německa, zorganizoval na konci června vzpomínkový večer ve vídeňském paláci Eschenbach, sídle Dolnorakouského živnostenského spolku, přičemž další dva večery následovaly na podzim v berlínském Meistersaalu a ve vídeňské Secesi. Hardt se tak vrátil do míst svých čtení, během nichž mezi lety 1921 a 1922 poprvé veřejně předčítal z Kafkova díla, a zařadil ho tím do kánonu německojazyčné i světové literatury. Během těchto tří vzpomínkových večerů Hardt přednesl výběr z Kafkových krátkých próz, které zařadil mezi básně Der Tag liegt schon auf seinem Totenbette Georga Heyma a Childe Harold Heinricha Heina. Tento žalozpěv zachycuje poslední cestu básníka na člunu, jehož oči točí „vzhůru v nebeskou se zář“. V dobových reakcích byl tento počin chápán jako předzvěst Kafkovy literární nesmrtelnosti. Just remember that death is not the end…
Zatímco satirik Anton Kuh ve svém nekrologu kritizoval nevšímavost vídeňských médií, Hardtovy vzpomínkové večery v rakouské metropoli i Výmarské republice vyvolaly drobnou vlnu novinových článků. Hardtovi kritici, mezi nimiž byli Joseph Roth, Soma Morgenstern a Siegmund Kaznelson, se shodli na tom, že v Hardtově hlasu našlo Kafkovo dílo důstojného prostředníka. Hardtovo recitační umění se u středoevropské literární veřejnosti těšilo uznání, o čemž svědčí i dobové recenze například od Thomase Manna, Bély Balázse či Felixe Saltena. Recitátorovi, který v roce 1938 musel odejít do newyorského exilu, se podařilo uchovat Kafkovu památku. Krátce před Hardtovou nečekanou smrtí v roce 1947 jeden novinář po návštěvě vzpomínkového večera věnovaného Heinemu a Kafkovi poznamenal, že Hardtovo recitační umění by se rozhodně mělo zaznamenat na desku, aby zůstalo zachováno.
Obr.: Franz Kafka. Podle kresby Clary Epstein. (Vídeň), Menorah, 2/11 (1924), 10.
© Compact Memory, Universitätsbibliothek J.C. Senckenberg, Frankfurt am Main, 2011, https://sammlungen.ub.uni-frankfurt.de/cm/periodical/titleinfo/2914794
Podobně jako vzpomínkové večery, které Hardt pořádal na počest zesnulého přítele, upadl v zapomnění i Kafkův portrét od Clary Epstein. Kresba, poprvé zveřejněná v roce 1924 v časopise Menorah, navazovala na esej Manfreda Sturmanna, mladého mnichovského spisovatele původem z Královce, a byla otištěna vedle vybraných Kafkových krátkých próz. Pravděpodobně se jednalo pouze o jednu z řady ilustrací, které Epstein ve dvacátých letech vytvářela na zakázku pro časopis Menorah. Tato brněnská rodačka, která studovala malbu ve Vídni a pobývala v Berlíně, musela stejně jako Hardt v roce 1938 opustit Rakousko. Její stopy mizí v nizozemském a americkém exilu.
Portrét od Clary Epstein je jednou ze tří známých podobizen, které se objevily v souvislosti s Kafkovými nekrology v roce 1924 a na počátku roku následujícího. Dodnes jsou pevnou součástí kafkovské vizuální paměti. Kresba se stejně jako zbylé dva portréty opírá o Kafkovu fotografii z období kolem roku 1920. Předloha zobrazuje Kafku, který navzdory svému dospělému věku působí velmi mladě, takřka chlapecky. Jeho obličej je lehce nakloněn do strany, oči jsou však upřené na pozorovatelku či pozorovatele; ústa naznačují takřka nepostřehnutelný úsměv. Mladistvý vzhled a mírný, skoro metafyzický úsměv jsou typické znaky, kterými Kafkovi přátelé v písemných dokladech popisovali jeho vzhled. Rysy obličeje jsou tak v přímém kontrastu ke Kafkovu tělesnému utrpení. Jako by přinášely útěchu. When the storm clouds gather round you / And heavy rains descend …
Kafkovu posmrtnou slávu, která se po celém světě rozšířila dvacet let po jeho úmrtí, jistě nebylo možné předvídat. Přesto nepřišla ze dne na den. Tři příklady z počátků jeho druhého života ukazují, že Kafka měl za života celou řadu přátel a obdivovatelů, kteří chtěli zachovat jeho odkaz. Kromě Maxe Broda, jenž se bezprostředně po Kafkově smrti ujal vydávání jeho pozůstalosti, zde byly mnohé další, částečně zapomenuté osobnosti literárního a uměleckého světa, jako například Ludwig Hardt nebo Clara Epstein, které v letech 1924 a 1925 spoluutvářely vzpomínku na Franze Kafku v celé střední Evropě.
Nakonec i sám plachý Franz Kafka, který se bál velké slávy (tak se o něm jednou vyjádřil Thomas Mann), za života tu a tam přemýšlel o (posmrtné) slávě. V jeho textech lze objevit náznaky těchto představ, například v tragikomické povídce Sen: Když Josef K. na hřbitově pozoruje umělce, jak na náhrobek píše zlatá písmena, propadne se do jámy. Zezdola se mu přesto podaří rozpoznat čerstvě napsané jméno a v tu chvíli si uvědomí, že je to jeho vlastní náhrobek: Uchvácen tou podívanou procitl.
Na Caveově koncertě před více než dvaceti lety jsem nevěděla nic o počátcích druhého života Franze Kafky a jeho díla – ani o historii Veletržního paláce a jeho okolí během šoa.
Do češtiny přeložila Karolína Bukovská.
Ines Koeltzsch působí jako historička na Vídeňském Wiesenthalově institutu pro výzkum holocaustu a zároveň vede přednášky v oboru Jewish Studies na Středoevropské univerzitě (CEU) ve Vídni. Zabývá se kulturními a sociálními dějinami vztahů mezi židovským a nežidovským obyvatelstvem ve střední Evropě se zaměřením na Prahu a české země v 19. a 20. století. V červnu 2024 vyjde v nakladatelství Böhlau-Verlag Wien/Köln její kniha Vor dem Weltruhm. Nachrufe auf Franz Kafka und die Entstehung literarischer Unsterblichkeit o počátcích posmrtné slávy Franze Kafky.
* Poděkování patří Michaelu L. Millerovi, který mi připomněl píseň od Nicka Cavea.
Citace literární děl:
HEINE, Heinrich a Pavel EISNER. Výbor z díla. Praha: Svoboda, 1951. sv. 1, s. 196. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:ab7e4410-603c-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f
KAFKA, Franz a Vladimír KAFKA. Povídky, I: Proměna a jiné texty vydané za života. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1999, s. 222. ISBN 80-85844-50-8. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:43ce7490-59f9-11e4-90c9-005056825209
cz
de
