Fridolin Schley: „Smysl tohoto výkladu?“ O cestě k nezvěstnosti ve svobodném vzduchu

Není literárního díla, jež bych, jako Kafkovo, i dnes četl se stejnou fascinací jako před lety už coby žák a posléze student. Jen zaměření se často posouvalo. Zprvu to byla přirozeně senzačnost kafkovštiny, odcizení a úzkost, co mě přitahovalo, zatímco dnes jsou to zcela jiné, spíše podprahové aspekty, jako je rytmus vět či divadelnost, s níž jsou stavěny scény.

Takřka každá má kniha v sobě ukrývá kafkovské odkazy, nenápadné intertextové poklony, jež jako by mi během psaní lehounce prosvětlovaly šerou cestu přede mnou, a později, když je znovu potkávám na čteních, jako by na mě ze stránek krátce pomrkávaly. Nejzřejmější spojitosti vykazuje můj poslední román Obhajoba (Die Verteidigung). Pojednává o poválečných norimberských procesech a úloze, kterou v nich sehrála rodina Weizsäckerových.  Richard von Weizsäcker, pozdější spolkový prezident, je tehdy vlastně ještě studentem práv v Göttingenu – a obhajuje před soudem svého vlastního otce, Ernsta von Weizsäcker, bývalého vrcholného diplomata a státního tajemníka Třetí říše. V Norimberku čelí obžalobě z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Důležitým pretextem této komorní hry o společensky zásadním procesu byl Proces Kafkův. Ale řada stop vede i k Zámku. Například justiční palác, v němž se takřka celý román odehrává, by měl podobně jako u Kafky působit dojmem jakéhosi živoucího, dění mlhavě ovlivňujícího organizmu. S odkazem na Zámek je v textu nazýván vždy jen Palácem. Ozvuky typicky kafkovsky topografizovaných myšlenkových pochodů katakombami duše zase podkreslují poněkud snové místo, kdy hlavní postava Richard v justičním paláci zabloudí.

Vysokými klenutými bočními okny ještě pronikalo poslední rozptýlené světlo z přilehlých traktů. Richardovy chvatné kroky duněly po mramorových dlaždicích, jež se na některých místech vlhce leskly, takže se musel mít na pozoru, aby neuklouzl. Chodba vedla k bočnímu křídlu a podél jeho užší strany do dalšího tunelovitého koridoru. Richard se tudy s rostoucím zneklidněním a zvědavostí vydal dál, přičemž co pár metrů vystupoval ze tmy na jasnější místo, slabě osvětlované bočně spuštěnými šachtami, a zase se nořil zpět, pohled pevně upřený na pruh světla na konci pasáže, který sahal od stropu k podlaze a který, čím víc se přibližoval, protkávaly stále spletitější linky. Když vyšel zděným obloukem do dvorany, vyklubal se ze spleti široký ovál schodiště, jehož zábradlí, baldachýny a balustrády protínaly na četných poschodích halu. Nepřeberné množství příček, sestupných a vzestupných ochozů propůjčovalo mohutné váze, jež na nich spočívala, dojem naprosté lehkosti. Vždy dvojice ramen vedla z prostředků podest podélných schodišť k rohům dalšího poschodí. Zábradlí protkané tepaným mřížovým oddělovaly od haly štíhlé dvojsloupy, z překladů blýskalo bronzové kování a zlacené okrasné římsy a z lemu kupole švihaly svými proutky postavy pendetivu.  

Ale ať se Richard rozhlížel sebepozorněji, nedokázal si to, co viděl, propojit v jasný dojem, natolik se všechny ty rozličné kontury řad pilířů a oblouků, říms a pilastrů prolínaly, kde vůbec sebral takové pojmy. Jevily se mu teď matně, jako by jen přetvářely prázdno, stejně jako celá ta kamenná křivolakost Paláce, a postřehl, že ho uklidnilo, když se prostě ubíral dál, aniž by všechno přesně zaznamenával. Předtím mu připadalo, že na něj Palác naléhá, ale teď cítil, že po něm vůbec nic nechce. (…)

Jeho kroky pružily po prknech, jež teď pokrývaly podlahu jeskyňovité chodby, jen zběžně registroval kabelové lišty a vzpěry s kovovými úhelníky pod nízkým betonovým stropem, jednu ruku nechal klouzat po vlhce chladném zdivu, vonělo po mokrém vápnu, a napadlo ho, jestli je vůbec ještě v samotném Paláci, anebo už hluboko pod zemí v některém ze spojovacích tunelů k vězení, ale nedokázal si vybavit, že by někde scházel po schodech, a už nějakou chvíli nevnímal ani žádný zvuk kromě svých vlastních kroků. V budově, kde přece jinak takřka v jakoukoli denní dobu na pozadí všudypřítomně tlumeně duní nikdy nekončícími stavebními pracemi a chodby bzučí nepřetržitým otevíráním a zavíráním dveří, hlasy za nimi, zvonícími telefony, teď k Richardovi dolehlo leda tak občasné ukápnutí, pomalé duté vsakování.

Zkraje studií jsem napsal svou první seminární práci o Kafkovi. Výuku, víkendový blokový seminář o Kafkových zdrojích a jejich vlivu na jeho dílo, si takřka nevybavuji – až na to, že jsem za celé dva dny nepronesl ani slovo, ani jednou se nepřihlásil a hlasy ostatních i veškeré zvuky v místnosti jsem chvílemi vnímal tak tupě, jako bych seděl na dně dřevěného sudu, obklopen pouze zběsilým tlukotem vlastního srdce.

Když si dnes, přesně po pětadvaceti letech, pročítám svou tehdejší práci, musím se chtě nechtě ušklíbnout, zpola zahanbeně, zpola blahovolně dojatý bezradností a bezmocností, jež promlouvají z řádků, vůči Kafkovi, ale snad ještě víc, jen pod sporou zástěrkou urputné akademické mluvy, vůči životu, který mě obklopoval, a vůči hledání vhodného místa v něm. Byl jsem tehdy velmi nešťastný, to si ještě pamatuji. Ale rovněž i to, že jsem cítil, že by se to mohlo někdy zase zlepšit, podobně jako od jistého zlomu hluboké noci už tušíme příchod nastávajícího dne.

Zabýval jsem se Kafkovým románem Nezvěstný a stopami, které v něm zanechaly cestopisné reportáže Arthura Holitschera. Záznamy zážitků maďarského spisovatele, psané velmi poctivě, sklízely v německojazyčném prostředí kolem roku 1912 obrovský čtenářský úspěch. Vůbec mě zaujalo, že Kafkova tak tajnosnubná próza často vycházela ze srovnatelně prostých, ba zčásti triviálních zdrojů. Co ovšem Kafku a Holitschera spojovalo, byl vnitřní neklid, neusazenost jejich identity, jež je pudila k psaní. Oba čelili tlakům rodiny a obživy – Holitscher pracoval jako redaktor a lektor –, oba zápasili o vlastní postoj ke svému židovství, chodili na politické přednášky, usilovali o orientaci a změnu. Ale zatímco Holitscher se často stěhoval, z jednoho města do druhého, ze země do země, a jen co se naskytla příležitost, vyrazil do Ameriky, setrvával Kafka v Praze a hltal všechno, co mu o ‚Novém světě‘ přišlo pod ruku. Jako by se tam někde skrývaly odpovědi na otázky jeho života a on je musel jen přečíst, opsat, přepsat, přizpůsobit sobě a románu, který začínal psát. Jako v otevřeném pokusu si v něm procházel existenciálními problémy.

Arthur Holitscher (před rokem 1926) – © CC 4.0

obálka prvního vydání Amerika heute und morgen (Amerika dnes a zítra) – © CC 4.0

Výpůjčky z Holitscherových miniatur americké každodennosti vtiskují jeho Nezvěstnému punc autentičnosti, jehož se Kafka zároveň chápe esteticky a beletristicky jej zdobí, nejnápadněji hned když Karel Rossmann připlouvá do New Yorku a socha Svobody ho vítá nikoli s pochodní, nýbrž s mečem v ruce. A kolem sochy volně proudil svobodný vzduch. (Cit. v překladu Josefa Čermáka, Nezvěstný (Amerika), Melantrich 1990) Namísto klasicky amerického příběhu vzestupu se Karel dostává do pomalu klesající spirály. Amerika není vytoužená lepší Evropa, psal jsem v seminární práci, nýbrž je Karlovou krajně redukovanou perspektivou jako by dětsky sdrcnutá, podivuhodný netvor, spíš prazvláštní výplod trápené duše než místo k životu. Tomu odpovídá, tvrdil jsem, že Kafka četl Holitscherův cestopis velmi selektivně a pro vlastní román volil výlučně místa karikující Ameriku. Kde Holitscher tu a tam přehání, aby zdůraznil, co je typické, činí Kafka výjimku normou, společnost bezvýchodným peklem.Socha svobody – © CC 4.0

Na několika příkladech porovnání textů jsem se snažil ukázat, jak Kafka Holitscherovu socialisticky formovanou kritiku stále technizovanějšího, materializovanějšího světa práce nevztahuje jako Holitscher k démonu kapitalismu a jeho hnacím silám, nýbrž ho vnímá zcela z vnitřního pohledu Karla, jednotlivého zasaženého člověka, který systém neprohlédne. Může ho jen snášet. A přitom – tady dialektičtěji než pretext – zároveň sám není prost prestižního a výkonnostního chování. Po počátečních zklamáních Karel sice, zdá se, nachází místo mezi svými, když začne pracovat jako liftboy v hotelu Occidental (s Holitscherovým předobrazem v hotelu Athenaeum, Chautauqua, stát New York), ale rovnou už pošilhává po povýšení, aby se přirozeným postupem dostal ke lepší práci, jakoby beznadějně poznamenán oním soutěživým pojetím úspěchu, jež Holitscher i Kafka pokládali za zátěž typicky evropskou, ne bezvýhradně americkou. Karel sociální boj internalizoval – a zároveň jím strádá. Teprve závěr románového fragmentu naznačuje řešení a Karlův možný svobodný vývoj, v oklahomském přírodním divadle, jež rovněž odkazuje k jednomu místu u Holitschera, u Kafky ovšem ironicky zcizeném do jakési biblické scény: Lidská masa, jež slibuje Karla přijmout, nesedí v přírodním divadle jako pasivní obecenstvo v řadách, nýbrž ve stovkách andělských převleků rejdí po jevišti.Obálka prvního vydání Ameriky Franze Kafky, 1927 – © CC 4.0

Takhle shrnuto to všechno snad částečně zní logicky. Ale zdání klame. Seminární práce vrávorá na vratkých nohách – a snaží se stabilizovat zbytečně vypjatými názory tam, kde postrádá analytickou oporu. Jestliže na konci píši, že Holitscherovy americké zápisky zanechávají především „dojem jisté nahodilosti, zaměnitelnosti“, pak tím přece bezděky správně hodnotím spíš vlastní způsob, jakým se vypořádávám s ním a s Kafkou. Stejně jako dnes vůbec pokládám za výmluvná ona místa své práce, jejichž částečně dojemné nedostatky jsou natolik donebevolající, že jako by nad textovou rovinu ukazovaly k něčemu vyššímu.

Jednou například uvádím, že než Kafka přerušil práci na románu, měl velmi pravděpodobně na mysli Karlovu smířlivou integraci v oklahomském přírodním divadle; že ovšem Karla čeká opravdu zlý konec, bylo však podle mého tehdejšího mínění rovněž velmi pravděpodobné. Jinde uzavírám odstavec k vypravěčskému postoji stroze kdesi opsaným výrokem, že „nevysvětlitelnost vyprávěného, absence retrospekcí a předzvěstí i konečných hodnocení dění nezávisí na tom, vypráví-li se v ich-formě, er-formě anebo je-li vypravěč autorský“, což pak docent Martin Ottmers, starostlivě trpělivý vedoucí semináře, při opravě komentoval na okraji stránky lakonickým „Smysl tohoto výkladu?“.

To jsou příklady lavírování, tápání, jež si bezděky přizpůsobilo Karlovu cestu k nezvěstnosti, řekl bych dnes. Odpovídající protějšek nacházím na samém začátku práce, v místě pro mě nejzvláštnějším: Bez zřejmé souvislosti jsem do úvodu začlenil dlouhý citát Hermanna Hesseho o Kafkovi. Hesse v něm zavrhuje jakoukoli interpretační četbu Kafky – a tudíž v podstatě i mé vlastní akademické snažení. Jako by to byly jen Kafkovy sny a vize jeho útrap, jeho blaženosti, jak píše Hesse, útěcha pochopenosti a mžikavé osvětlení východiska, co jsem tehdy ve skutečnosti hledal, jako by z kamenné křivolakosti protkané nepřehlednými příčkami vzestupných a sestupných ochozů k vlastnímu literárnímu hlasu.

Kafkovy povídky nejsou stati o náboženských, metafyzických či morálních problémech, nýbrž básnická díla. Tomu, kdo je schopen skutečně číst básníka, totiž bez otázek, aniž by očekával intelektuální či morální výsledky, v prosté ochotě přijmout, co básník dává, tomu tato díla dají svým jazykem jakoukoli odpověď, kterou by si jen mohl přát. Kafka nám nemá co říct jako teolog ani jako filozof, nýbrž jedině jako básník. Že se jeho velkolepá díla stala dnes módou, že je čtou lidé, kteří nemají nadání či vůli přijímat básnická díla, na tom nenese vinu. Dává nám sny a vize osamělého, těžkého života, příměry svých zážitků, svých útrap a blažeností, a jedině tyto sny a vize jsou tím, co u něho máme hledat a co od něho máme přijímat.

Vzpomínám na nenadálou úlevu, kterou jsem pocítil, jakési osvobození, když jsem hotovou práci položil do ústavní přihrádky pana Ottmerse a vykročil zase na Schellingovu ulici. Bylo příjemné prostě jen procházet studentským hemžením a nic zvlášť nezaznamenávat. Za rohem jsem minul Alter Simpl, kde se kdysi scházela ona skvostná umělecká bohéma, jež před sty lety tolik přitahovala Kafku, a o kus dál Luitpoldblock, v jehož kavárně často hodiny četl noviny, když byl poprvé v Mnichově. Zrovna tady chtěl studovat germanistiku. 

Před hotelem Bayerischer Hof mě pak div neštrejchlo kolemjedoucí starobylé taxi. Jeho úzké ráfky drkotaly po dlažbě jako filmový projektor a na vteřinu jsem měl dojem, jako bych na zadním sedadle rozeznával mihotavé siluety Franze Kafky a jeho přítele Maxe Broda, kteří si cestu do Itálie proložili půlhodinovou bleskovou jízdou Mnichovem, roztlemení a s mladou ženou posazenou mezi sebe. Před galerií Goltz jsem se na chvilku zastavil a vzhlédl k prvnímu poschodí. Kafka tam kdysi předčítal povídku V kárném táboře, při svém jediném veřejném čtení mimo Prahu. Bledý, podobný stínu prý seděl na rampě, postava, psal jeden svědek, jež nedokázala zaplašit své rozpaky nad vlastním zjevem. Mdlý zápach krve prý se rozprostřel po místnosti, když Kafka tenkým hlasem a s občasným hlasitým zasmáním popisoval trýzeň pomalého mučení a popravy. Jedna posluchačka omdlela, jiné prchly. Na druhý den si Kafka musel v novinách přečíst, že obsah jeho povídky je odporný a on sám coby předčítač nedostatečný. Umělecký dojem byl pramálo útěšný. Do Mnichova se Kafka pak už nikdy nevrátil.Mnichovský Luitpoldblock s Galerií Goltz – © CC 4.0

Když jsem procházel uličkou Drückebergergasse k Rezidenci, spustil se jemný déšť, těžkými dveřmi jsem vstupil do muzea, abych se na okamžik schoval. Nezdálo se, že by sem zabloudil jiný návštěvník. Jen ve dvou obrysech postav, které číhaly za vchodem, jsem po chvilce, když mé oči přivykly příšeří, rozpoznal personál, který mě jako v ustrnutí a s široce otevřenýma sovíma očima němě sledoval temnou halou a zděšeně zavrtěl hlavou poté, co jsem naznačil, že bych zaplatil vstupné. Pomalými kroky, jež s každým stupněm těžkly, jsem vystoupal po schodišti do prostředního poschodí, kdesi hodně daleko zavylo nějaké zvíře.

Snad to bylo nedostatkem světla a citelným chladem, že na mě vlastně skvostně zdobené enfilády a královské komnaty, starobylý nábytek i koruny, porcelán a ozdoby vystavené ve vitrínách působily nečekaně matně, ba jako potažené plísní a houbou. Z oštukovaného stropu kolem závěsu lustru takřka neviditelně mžilo jemnou omítkou na tiše cinkající křišťály, jež už byly pokryté jako lehounkým sněhem, a zažloutlý otisk na stěně nad pohovkou prozrazoval, že tu dlouho musel viset obraz.  Na vybledlých namáhaných místech byla erbovní tapeta křehce zvlněná a potrhaná. Toto místo, jež jako by procházelo pomalým procesem postupujícího rozpadu a kde nebylo slyšet nic než nervózní bzukot nepřetržitě blikající žárovky, vyzařovalo cosi zneklidňujícího. Několikrát mě zděsil hlučný halas mých vlastních kroků na parketové podlaze.

Na hladkou šachovnicovou podlahu Černého sálu už dopadla večerní rosa, když jsem ji ve snaze se z těchto prostor rychle zase vzdálit, brzy přešel směrem k východu a zanechával přitom otisky bot – když můj pohled uprostřed prchavého pohybu ulpěl na několika černobílých fotografiích, očividně seskupených mezi okny směřujícími na Operní náměstí do malé dočasné výstavky. Zachycovaly budovy a pamětihodnosti čtvrti Hofviertel v bezprostředním okolí. Pavilon uprostřed zámeckého parku, lodžii Feldherrnhalle, sedící vladařskou postavu na náměstí Max-Joseph-Platz na pozadí arkád staré pošty, všechno dávno důvěrně známé, nesčetněkrát spatřené, zachycené a do světa posílané pohledy. Zároveň působily zvláštně cize a odtažitě v širokém úhlu, který fotograf zvolil, ostrými černobílými kontrasty a tím, jak jsem postřehl až po delším pozorování, že na žádné z fotografií nebyl vyobrazen jediný člověk. Jako by obyvatelstvo postihlo strašlivé drancování, tak prázdně, bez známek života a přitom jakoby kypící krásným, zvláštním půvabem působila tato opuštěná místa někdejší živosti a lidských vymožeností.

Nejdéle jsem se díval na poslední obrázek, vnější pohled na onu královskou budovu, v níž jsem se v tu chvíli sám nacházel. Zaujala mě sem tam už omšelá dlažba venkovního prostranství, rozžaté lucerny na mohutných kvádrových podstavcích a dvě zplihlé vlajky na zkráceném horním poschodí, jež budově dávalo vzhled mohutné koruny. Ještě jsem přemýšlel, odkud proniklo světlo z výhružně ztemnělé oblohy a dopadlo na fasádu, dávajíc přitom takřka zostřeně vyniknout hutné liniové struktuře, klenutým oknům a arkádám, zděnému krajkoví oken, arkýřům a atikám, kde jsem vůbec sebral takové pojmy. A nakonec, jak jsem se tváří stále víc přibližoval obrázku a mhouřil oči, abych ještě přesněji rozpoznal jeho podrobnosti, se mi zdálo, že v jednom okně pravého středního traktu rozpoznávám stín, drobounkou siluetu stojícího muže, jenž v lehkém předklonu jako by něco pozoroval na stěně mezi okny, a vedle něj, patrný až v posledním okamžiku, druhý stín, který k němu přistupuje zezadu a čímsi podlouhlým, co vypadá jako sekera či kladivo, se napřahuje k úderu.

 Z němčiny přeložila Veronika Dudková.            

Fridolin Schley se narodil v roce 1976 v Mnichově. Vystudoval dokumentární film a televizní žurnalistiku na Vysoké škole televizní a filmové v Mnichově a germanistiku, filozofii a politiku v Mnichově a Berlíně. Doktorát zakončil disertační prací o esejích W. G. Sebalda, která vyšla v roce 2012 pod názvem Kataloge der Wahrheit (Katalogy pravdy). Po románu Verloren, mein Vater (2001) následovaly další literární a publicistické texty, naposled román Die Verteidigung (2021) o Norimberském procesu a rodině pozdějšího spolkového prezidenta Richarda von Weizsäcker. F. Schley žije v Mnichově a vede oddělení literatury a cen na tamním odboru kultury.