Marie Rakušanová: Očima Franze Kafky: Mezi obrazem a jazykem

Wilhelm Wessel, Ilustrace ke Kafkově Proměně, 1924, Galerie Ztichlá klika

Franz Kafka v řadě svých textů prostřednictvím jazyka vyjádřil sugestivní obrazy. Nabízí se otázka, z jaké vizuální zkušenosti se jeho originální obraznost zrodila. Jaké obrazy jej obklopovaly v jeho každodennosti, co z výtvarného umění i populární kultury jej obzvláště zaujalo?

Bazén s kyselým mlékem, na nebi slunce ze syrečků

Sedm měsíců před svou smrtí, na konci října 1923, pobýval Franz Kafka spolu se svou přítelkyní Dorou Diamantovou v berlínské čtvrti Steglitz. Německo se stále ještě potýkalo s důsledky ekonomické krize po prohrané světové válce. Inflace požírala Kafkův důchod, za který nebylo možné koupit ani základní potraviny. Jídlo Franzovi a Doře posílali příbuzní z Čech. Kafka, kterému o čtyři měsíce později diagnostikovali tuberkulózu hrtanu, však stejně nemohl polykat a dramaticky ztrácel na váze. Sestře Ottle napsal v té době přání k narozeninám, ve kterém vykouzlil sugestivní obraz složený z vybraných lahůdek, které učinil předmětem vizuálního vjemu snad proto, že jeho chuťovým smyslům unikaly:

Milá Ottlo, jaká škoda, že tentokrát nejsem dvacátého osmého v Praze, měl jsem velké plány, ne takové to nicotné obalování hedvábným papírem jako jindy, nýbrž něco opravdu velkého, vymyšleného patrně už pod vlivem berlínského vkusu, něco, zač by se nemusela stydět ani velká revue, která je teď v módě a která se jmenuje O čem mluví Evropa. Představoval jsem si něco jako napodobeninu plovárny v Želízech, kterou jsi měla tak ráda. Byl bych prostě vyklidil svůj pokoj, nechal bych tam postavit velkou nádrž, dal bych ji naplnit kyselým mlékem, to by byl bazén, mléko bych posypal plátky okurek. V souladu s počtem Tvých let (někdo by mi to musel říct, já si to nedokážu zapamatovat, pro mě nestárneš) bych kolem dokola umístil kabiny postavené z tabulek čokolády. […] Nahoru na strop bych šikmo do rohu zavěsil obrovské zářící slunce, sestavené z olomouckých syrečků. Bylo by okouzlující, člověk by vůbec nebyl schopen dívat se na to delší dobu.

Odradek a obraznost Kafkova jazyka

Dnešní čtenář znalý dějin umění 20. století se neubrání dojmu, že Kafkův popis by se velice dobře mohl vztahovat na prostorovou instalaci konceptuálního umělce. Kafkova obrazotvornost fixovaná na vizuální podnět se originálně projevila v řadě jeho dalších textů. Například v povídce Starost hlavy rodiny vylíčil výzor jakési podivné bytosti Odradek, která dodnes vzrušuje současné vizuální umělce:

Předně vypadá jako plochá, hvězdicovitá cívka na nitě a skutečně se zdá, že je nitěmi potažen; budou to ovšem zpřetrhané, staré, navazované, ale i zauzlované kousky nití nejrůznějšího druhu a barvy. Avšak není to pouhá cívka, z prostředka hvězdice vychází malá šikmá hůlka a k této hůlce se pak v pravém úhlu pojí ještě jedna. Pomocí této druhé hůlky na jedné straně a jednoho z paprsků hvězdice na druhé může to celé stát zpříma jako na dvou nohách. […] Odradek je neobyčejně pohyblivý a nedá se chytit.

Znalci Kafkova díla interpretují Odradka jako symbol, například jako vyjádření spisovatelova komplikovaného vztahu k židovství. Umělce, kurátory současných výstav i organizátory uměleckých rezidencí a workshopů však Odradek inspiruje proto, že jednoznačnému výkladu uniká. Kafka ve svých textech s oblibou verbalizoval obrazy, které rezignovaly na tlumočení jednoduchých významů. Zpochybňoval schopnost jazyka předávat jasně vyložitelný smysl a podobnou skepsi choval i k možnostem obrazové reprezentace. Výsledkem byla svobodná a otevřená obraznost, která předběhla svou dobu. Zároveň však nějakým způsobem s Kafkovou dobovou vizuální zkušeností souvisela. Otázku „jak?“ si pokládá výstava Očima Franze Kafky: Mezi obrazem a jazykem, probíhající v Západočeské galerii v Plzni od 4. června do 28. října 2024.

Emil Filla, Hlava starého muže, 1914, Západočeská galerie v Plzni

Franz Kafka a dobová vizualita

Kafka sbíral své první vizuální dojmy v Praze začátku 20. století. Díváme-li se z naší obrazy zaplavené současnosti o sto dvacet let nazpátek, máme pocit, že sféra vizuality tehdy byla přehlednější: na umělecké scéně se disciplinovaně střídal jeden umělecký směr za druhým; secesní symbolismus následoval expresionismus, ten zas kubismus (v Praze mimořádně vlivný), futurismus atd.

Tento náš dojem je však mylný. Umělecká scéna byla složená z nejrůznějších stylových a formálních projevů, které koexistovaly vedle sebe, netečně se doplňovaly, nebo polemicky svářily. Do minulosti zahleděné tradiční umění bylo dobově často vizuálně průbojnější než do budoucnosti namířené experimenty, kterých si dnes dějiny umění a kultury obzvláště váží. Divák Franz Kafka se navíc nezajímal pouze o obrazy vysokého umění – malířství, sochařství, kresby a grafiky –, ale také o projevy populární kultury, zahrnující obrázkové časopisy a plakáty, média filmu, fotografie, tance a kabaretu.

Kafkova korespondence, deníky a texty svědčí o tom, že se nesourodými obrazy nechával zaplavovat, hltal je, detailně pozoroval a popisoval, nikdy je však významově neinterpretoval. Zároveň k vizuálním vjemům pociťoval určitou nedůvěru. Nejblíže měl k německojazyčným, často židovským umělcům z generace skupiny Osma. Členem tohoto německo-česko-židovského uskupení moderních malířů se Kafka dokonce málem stal.

Kolem roku 1907, kdy Osma vznikla, Kafka hodně kreslil a jeho přítel Max Brod prosazoval, aby se k výtvarným umělcům připojil. Tato spolupráce nakonec navázána nebyla a Kafka se pravděpodobně postupem času věnoval kresbě stále méně.

Richard Teschner, Plakát přednášek Paula Leppina, 1900, Uměleckoprůmyslové museum v Praze

 Kafka a obrazy: nedůvěra, chybění a touha

Tvorbu malířů Friedricha Feigla, Willi Nowaka a Maxe Horba respektoval, na rozdíl od Maxe Broda si však od výtvarníků zachovával určitou kritickou distanci. V deníku například zaznamenal rozpaky, které pociťoval při návštěvě ateliéru Willi Nowaka, kdy překvapeným necvičeným zrakem sledoval díla, k nimž se nedokázal vyjádřit. Fascinovala ho malířova sebejistota, které však zjevně nevěřil. O uměleckých teoriích, rozvíjených Friedrichem Feiglem v dopise snoubence Felici Bauer v roce 1912 napsal, že je „lze sfouknout jako světlo svíčky“.

Max Brod, bezvýhradně nadšený tvorbou Willi Nowaka, si od umělce nechal vytvořit portrét v malbě a v litografii. Kafka se na druhou stranu nikdy žádným malířem portrétovat nenechal. Jeho portrétních fotografií existuje několik, i vůči tomuto médiu měl však ambivalentní pocity. O fotografickém portrétu Felice napsal, že „touha unáší pohled dál za zneklidňující obrázek“. O touze, kterou v něm obrazy – například i ty filmové – probouzely, aniž by poskytovaly její uspokojení, psal opakovaně.

Skepse vůči schopnosti obrazů uspokojit divákovu touhu skutečně vidět hrála zřejmě roli také v utváření Kafkových kritických názorů na ilustrace jeho textů. Při přípravě prvního knižního vydání povídky Proměna, v níž se obyčejný člověk Řehoř Samsa jednoho rána probudí jako brouk, napsal svému nakladateli, že „hmyz sám nemůže být na žádné kresbě. A nemůže být vidět ani z dálky“. Své pochybnosti ohledně „reprezentace“, vztahoval Kafka v případě svých děl i na jejich případný obrazový doprovod, především na ten, který chtěl „doopravdy ilustrovat“.

Kafkovu obraznost formovalo velké množství nesourodých obrazů, se kterými se denně setkával, a které odmítal kategorizovat podle kvality. Nedůvěřoval obrazové reprezentaci jako takové, nezáleželo na tom, zda šlo o pokleslý kýč, či mistrovské dílo evropského modernismu. Z této Kafkovy každodenní otevřené zkušenosti a paradoxně i z jeho předsudků vůči vizualitě vyrostly texty geniálně balancující mezi obrazem a jazykem.

Text volně vychází z eseje Marie Rakušanové, namluvené v roce 2024 pro Český rozhlas.

Marie Rakušanová je profesorkou dějin umění a vedoucí Ústavu pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se českým a světovým uměním přelomu 19. a 20. století a první poloviny 20. století a podílí se na řadě mezinárodních projektů realizovaných. V letech 2002 až 2009 působila jako kurátorka v Galerii hlavního města Prahy. Je autorkou řady výstav, monografií a odborných článků. K jejím nejvýznamnějším knihám patří monografie Křičte ústa! Předpoklady expresionismu (2007), Bytosti odnikud. Metamorfózy akademických principů v malbě první poloviny 20. století (2008), Josef Váchal. Magie hledání (2014) a Degrees of Separation Bohumil Kubišta and the European Avant-Garde (2021, et al.) a Očima Franze Kafky: Mezi obrazem a jazykem (2024, editorka a spoluautorka).