Miroslav Kunštát: Kdopak by se (v roce 1983) Kafky bál?

Foto Benoît Prieur, Creative Commons CC0

Pražský „Ancien Régime“ sedmdesátých až osmdesátých let minulého století měl s Franzem Kafkou velkou potíž. V průběhu šedesátých let začali českoslovenští reformní komunisté připouštět aktuálnost Kafkova díla i pro socialistickou společnost, například v souvislosti s hypertrofií jejího byrokratického aparátu. Po roce 1968, kdy zemi obsadila vojska Varšavského paktu a nastala takzvaná normalizace, byla tato originální československá recepce Franze Kafky odsouzena jako jeden z jedovatých plodů Pražského jara (a jeho kulturního předjaří právě od počátku šedesátých let), jako projev revizionismu a znevažování (domnělých) výdobytků socialistické výstavby.

Franz Kafka a socialismus

Českoslovenští protagonisté proslulé mezinárodní konference o Franzi Kafkovi v Liblicích v roce 1963 byli v sedmdesátých letech ostrakizováni, nejznámější z nich, germanista Eduard Goldstücker, odešel do britského exilu. Diskuse o Franzi Kafkovi byly trnem v oku zvláště soudruhům z bývalé NDR, Walter Ulbricht dokonce označil konferenci v Liblicích za fatální okamžik opuštění cesty k socialismu. Ostatně ne všichni její účastníci byli tehdy přesvědčeni o přínosu, natož aktuálnosti Kafkova díla. V referátu východoněmeckého germanisty Klause Hermsdorfa příznačně zaznělo: „Oprávněnost a produktivní funkce Franze Kafky v literatuře a ve společnosti je po mém soudu v tom, že působí jako ferment, jako osten, abychom ve skutečnosti překonali to, co on ukázal jako nepřekonatelné. To v sobě zahrnuje úkol: přispět k tomu, aby se stal historickým.“

Obálka sborníku z konference Franz Kafka. Liblická konference 1963 vydaného roku 1963 v Nakladatelství Československé akademie věd v Praze. Jeho redaktory byli Eduard Goldstücker a Pavel Reiman.

Kafka – zakázané ovoce

V období normalizace měla tak samotná četba Kafkova díla příchuť zakázaného ovoce. Úředně zakázáno sice nebylo, ale až na výjimky se nesmělo znovu vydávat. Těch několik výjimek souviselo se 100. výročím Kafkova narození v roce 1983: zatímco v NDR byl tehdy vydán výběr z Kafkových děl (s doslovem již zmíněného Klause Hermsdorfa), v Československu vyšla v malém nákladu jen skromná reedice Povídek v překladu Vladimíra Kafky a coby stěží dostupná cimélie i soupis Kafkových autografů ve sbírkách Památníku národního písemnictví a v dalších pražských archivech.

Po stopách Franze Kafky 1983: Sportturist a západní studenti

Nečekané „potíže s Kafkou“ se ovšem projevovaly i jinak a jinde. Autor těchto řádek si vzpomíná na nečekané pozvání od zástupce ředitele cestovní kanceláře Sportturist Dr. Šimona Steffala do jeho pracovny na Národní třídě. Pozvány byly i dvě známé historičky české a českoněmecké žurnalistiky Barbara Köpplová a Nora Dolanská. Šimon Steffal poněkud bezradně poukázal na hromadící se objednávky německých školních výprav (samozřejmě, výprav ze západní Spolkové republiky). Ty si v rámci pražské studijní či maturitní cesty přály i specializovanou exkurzi na téma „Franz Kafka a Praha“. Já jsem již jako student prováděl německojazyčné turisty po Praze od roku 1976, Barbara Köpplová a Nora Dolanská ještě o něco déle. Cestovní kancelář Sportturist se spolu s CKM (= Cestovní kancelář mládeže) v oblasti incomingové turistiky specializovaly na školní zájezdy z kapitalistického Západu již delší dobu (zejména ve spolupráci s Institut für Bildungsreisen Konstanz a Institut für Bildungsreisen Mainz), ale tento typ objednávky – „šité na míru“ Kafkova 100letého jubilea – je věru zaskočil.

Nevím, jak na podobné objednávky reagovaly ostatní cestovní kanceláře, ale Sportturist přistoupil k řešení problému pragmaticky. Trio Barbara Köpplová – Nora Dolanská – Miroslav Kunštát rychle zpracovalo na základě (mimochodem: tehdy obtížně dostupných) knih Klause Wagenbacha, Maxe Broda a dalších „kafkologů“ průvodcovský sylabus, který zahrnoval nejdůležitější a dosud existující pražské památky na Franze Kafku. Od jeho rodného domu v ulici U radnice na Starém Městě (kde už od šedesátých let byla umístěna důstojná pamětní deska), přes jednotlivá dochovaná bydliště a další reálie až po jeho hrob na novém židovském hřbitově na Olšanech.

V následujících měsících jsme pak na základě tohoto velmi flexibilně sestaveného sylabu nabízeli pro německé studenty půl- či celodenní prohlídky staré Prahy, do nichž jsme zejména na Starém Městě zakomponovali místa spjatá s Kafkovým životem. Vlastně s CELÝM jeho životem, neboť on Prahu, onu „matičku s drápy na rukou“, prakticky nikdy neopustil. Já sám jsem v jediném roce 1983 absolvoval asi 20 Kafka-Führungen, zájem nepolevil ani v následujícím roce. Postupně se zapojili i další zkušení pražští průvodci se zájmem o pražskou německou literaturu, vzpomínám například na Dr. Dagmar Rothovou-Caklovou či Neklana Juna.

Pražská německá literatura pro turisty ze Západu

Kafka-Führung později neformálně zprostředkovávala i tehdejší Pražská informační služba, což bylo zařízení pražského magistrátu, respektive její vlastivědný odbor. Je ovšem příznačné, že taková tematická exkurze nebyla nabízena turistům ze socialistických států, o hostech z Československa ani nemluvě. Ve 2. polovině osmdesátých let se nabídka pro školní výpravy ze SRN, Rakouska a Švýcarska rozšířila o exkurze na téma Auf den Spuren der großen Prager deutschen Schriftsteller und Dichter (vznikl i příslušný sylabus pro průvodce). To však již byla doba pozvolného politického a kulturního tání a „zakázané ovoce“ se proměnilo v běžnou průvodcovskou rutinu pro náročnější turistickou klientelu.

Kafka a americké velvyslanectví v Praze

A na závěr snad ještě malá kuriozita, která mně zvláště utkvěla v paměti. V rámci Kafka-Führung nám totiž velvyslanectví USA, které sídlilo a stále sídlí v Schönbornském paláci na Malé straně (Tržiště č. 15) velkoryse a bez větších formalit umožňovalo navštívit místa, kde zde Kafka bydlel v roce 1917 a kde se také bohužel poprvé projevila jeho závažná choroba, plicní tuberkulóza. Mohli jsme navštívit i zahradu, v případě větší časové rezervy i známý gloriet, kde i v komunistických dobách vlála nad Prahou zdaleka viditelná americká vlajka. Bylo nutné splnit jedinou podmínku: jeden člen pedagogického doprovodu musel po dobu prohlídky, jež zahrnovala i četbu Kafkova popisu Schönbornského paláce a jeho zahrady, odevzdat ve vrátnici ambasády cestovní pas! Z dnešní perspektivy, kdy jsou U.S. ambasády v některých zemích proměněny v téměř nedobytné pevnosti, zcela neuvěřitelné. Ano, v Československu pozdního komunismu bylo možné leccos – ale teroristický útok na americké velvyslanectví byl zcela nepravděpodobný…

Miroslav Kunštát je historik, působí na Katedře německých a rakouských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Ve svýh odborných pracích se zabývá česko-německými a česko-rakouskými vztahy po r. 1945, církevními a náboženskými dějinami 20. století a aktuálními politickými a sociálními problémy německy mluvících zemí. Je autorem a spoluautorem řady publikací k těmto tématům.